Jezdívám modrými vlaky trasu Praha - Ostrava a zpět poměrně často. Jezdívám těmihle vlaky, protože je mám ráda. Připomínají historii naší země. Kde jinde bych mohla vidět, jak se v naší malinké zemičce žilo před půl stoletím? Historii bychom si měli připomínat a učit se z ní.

Teď naposledy jsem se usadila v modrém vlaku u okna a zabalila si bedra teplým svetrem. V mých milovaných modrých vlacích proudí vždy lehký vánek od okna.

Byla to velmi příjemná klimatizace, jen jsem byla lehce zmatená, proč musí klimatizace směřovat ženě na bedra? Někdy se na to někoho zeptám. Ale teď jsem ráda, že jsou naše vlaky klimatizované.

Měla jsem štěstí, když jsem volila místo ve vagónu směřující k Ostravě: skrz okno bylo vidět.

Pamatuji si velice dobře onu neblahou událost, jak jsem jednou neuváženě vybrala kupé, ve kterém nebylo skrz okno vůbec nic vidět. Ne, nebylo to závěsama!

Je to jenom drobnost a já nechci být šťoura, ale ta cesta mě tenkrát opravdu nenaplňovala radostí. Cítila jsem se celé hodiny jako vězeň na samotce. Tma a zima. Nevěděla jsem, že modré vlaky nabízí možnost cestovat v temné komoře. Prý si po cestě můžete i vyvolat své fotky, pokud máte starý typ fotoaparátu. To jsem bohužel nevěděla, když jsem do toho kupé neuváženě vstoupila.

Od té doby upřednostňuji na cestě do Ostravy vždy okno, skrz které prochází světlo. Ale pokud jste zapálený fotograf, možná vás tato možnost temné komory ve vlaku zaujme.

Uvítala jsem po cestě do Ostravy i tu novou vychytávku. Cesta trvá dlouho a je tedy příjemné se občas protáhnout. Dveře, které se otvírají a zavírají, pokud vedou koleje z kopce či do kopce, a které musíte stále dovírat, jsou opravdu majstrštik hodný obdivu! Každou chvíli jsem se musela zvednout, protáhnout a dovřít dveře.

Zpoždění modrých vlaků mám ráda. Mohu alespoň delší dobu zůstat v klidu s hudbou v uších. Při poslední cestě jsme však měli jen zanedbatelné, asi hodinové zpoždění.

Jen mě malinko překvapil hluk ve vlaku. Ale i na to jsem si zvykla. Jen mi kamarádi říkali, že od té doby, co jezdívám do Ostravy vlakem, nějak špatně slyším. Asi to bude tím, že si po cestě vždy pustím hudbu do sluchátek na nejvyšší hlasitost. I tuhle poslední jízdu jsem absolvovala s hudbou, aby mi bylo veseleji. Mě hluk ve vlaku nevadí. Hluk patří k životu.

 

Pokaždé, když vidím překrásné a majestátní budovy nástupišť, na všechny hrozné nepříjemnosti cestování vlakem rázem zapomenu. Všimli jste si někdy těch překrásných staveb! Jsem pokaždé unesena, když vcházím do těch obrovských a honosných staveb. Je sice pravdou, že jak stále koukám nahoru, jak upřeně sleduji vitráže a pravidelné oblouky, občas se stane, že něco vytratím. Naposledy to byl mobil. Týden předtím kufr. Týden předtím zase něco jiného. Už to neřeším. Beru to jako součást cestování modrým vlakem.

"Madam, nechcete si koupit voňavku?" je otázka, kterou slýchávám pravidelně od podivné a tučné ženy, jenž brázdí nástupiště. Je báječné, že si můžu koupit voňavku a nezdržovat se žádným obtěžujícím EET. Já hold tu krásu a lehkost nádraží miluji. Koupila bych si od té ubohé ženy parfém, ale někdo mi ukradl doklady.

Jedna věc je lehce iritující. Smrad a špína vestibulů. Zvykla jsem si. Vím, že nemohu chtít, aby nádraží voněla. Leda že by ta potulná prodavačka zakopla a rozbila se jí taška plná vůní. To by hned byl smrad ta tam.

I přes tyto drobné nepříjemnosti mám modré vlaky ráda. Jen jsem se musela naučit, že vlaky nejezdí načas. Ale co? Kam spěchám.

Často taky jezdívám spoji, které jsou nepřirozeně naducané. Vlastně pokud se zamyslím. Jezdívám pouze spoji, které jsou nepřirozeně naducané. To mě naplňuje optimismem! Vídávám lidi, jak jim ruce trčí z oken. Vídávám děti, které brečí narvané v místech pro zavazadla. Vídávám studenty, jak odhazují svá zavazadla plná špinavého prádla, aby se vlezli do vlaku. Vím, proč se to děje. My Češi milujeme své modré vlaky. Jsem dojata těmito scénami a říkám si, že v hloubi svých duší jsme všichni do jednoho vlastenci! Jak jinak si vysvětlíte ten neutuchající zájem o jízdenky modrých vlaků?

 

Při mé poslední cestě do Ostravy jsem zahlédla silnější průvodčí. Když ona uviděla přeplněnou uličku, rozbrečela se. Asi radostí. Nevím, neptala jsem se jí. Ona vysedla. Když vlak vyjížděl ze stanice, ona s námi nejela a naše jízdenky zůstaly ten den neorazítkované. Tu ženu prý již nikdo nikdy neviděl.

Když jsme se blížili Ostravě, mému rodnému městu, vzpomněla jsem si na svého děda, rozeného Ostravaka. Můj děd povídal, že jako dítě jel vlakem do Prahy. Bohužel mu nejel přímý spoj a on tehdy musel přestupovat. A co mi povídal dál, téměř se bojím opakovat. On řekl, že tehdy stihl přípojný vlak a dojel do Prahy načas. Mlčeli jsme, děd i já, když skončil povídání. Viděla jsem slzu v jeho oku. "To byla dobrá doba,“ dodala babička a smutně na mě pohlédla, „tohle vy mladí už nikdy nezažijete."

 

Zbývalo posledních pár minut, než jsem měli dosáhnout našeho cíle, naší jedinečné Ostravy. Všichni cestující hledali svá zavazadla a bundy. Někteří měli to štěstí, že je našli. Většina to štěstí neměla.

Cestující vypadávali z vagónů jako by jim právě skočila šichta v dole. Ztrhaní, dezorientovaní. Pár jich tu cestu nezvládlo. Jedna žena se pomátla na rozumu, když si chtěla koupit jízdenku u průvodčí, která nedokázala spočítat, kolik má cestující vrátit na stokorunu.

Jedné věci si ale opravdu vážím a chci vzdát hold lidem od modrých vlaků, že stírají rozdíly mezi bohatšími a chudšími lidmi. Jinak řečeno, první a druhá třída je nerozeznatelná. A to je taky báječné. Je to jakoby říkali: "Zde jsme si všichni rovni."

Někdy vám povím, jak jsem cestovala s dětmi od nás z Ostavy. Vyjela jsem s týmem fotbalistů, vrátila jsem se s několika mažoretkama. Ale pro dnešek to už stačí.

Chtěla jsem jenom říct, že mám modré vlaky ráda. Učí mě trpělivosti. Ale hlavně mě učí, že hoďka sem hoďka tam v tom našem pozemském putování je nic oproti tomu, co náš čeká po smrti, tak proč se znepokojovat drobnými zpožděními?

Jezdívám modrými vlaky trasu Praha - Ostrava a zpět poměrně často. Jezdívám těmihle vlaky, protože je mám ráda. Díky Bohu za ně.