Večer se vždy chci dostat do postele co nejdřívě. Takže rychle sprcha, zuby, vousy a spát. Jenže často zapomínám, že jsme stavěli. A koupelna je nyní v přízemí. Obvykle skončím na balkóně, kde dřív koupelna stála.

Soused se mě pak ptá: "Prosimtě, co to máš za oblibu, každý večer vyběhnout jen v trenkách na balkón? Nějaké otužování?" Nevím, co mu mám odpovědět. On má totiž okno přímo naproti. Nechtěl bych vidět ten pohled, kdy každý večer vyběhnu v trenkách na balkón. Chudák soused. No, každý si neseme nějaký ten kříž.

Obvykle se ropomenu za hodnou chvíli. Vrátím se z balkónu do domu a jdu poslušně do přízemí. Jenže my máme kočku. Nevím proč, ale vždycky se jí hrozně leknu. Zařvu! A to už žena utíká po schodech a ptá se, co se děje.

"To nic, to kočka," říkám a žena lituje dne, kdy si mě vzala.

Do koupelny se dostanu obvykle napodruhé. První pokus vždycky skončí u mé matky v ložnici. "Peťánku, copak?" usměje se vždy matka. "Hledáš koupelnu? Ta je přece vedle," řekne a dál se věnuje své činnosti.

"Promiň, mami."

Cesta do koupelny je ucházející. Pak přijde to horší. Sprcha. My máme totiž kohoutky jen na extrémně studenou anebo vařící vodu. A na vanu nemám každý den čas.

"To nic," říkávají dcery kamarádkám, které u nás sem tam přespí, "tatínek se sprchuje." "A proč u toho tak řve?" "Asi ho přepadl medvěd."

Po studené sprše utíkám do postele a zahřeju se tam. Po vařící sprše vyběhnu ven z domu a bičuji se pruty. "Á, soused si koupil saunu," myslí si všichni sousedi.

Ať tak či tak musím se vždy ještě vrátit do koupelny, zuby! Stále ženě říkám, ať mi kupuje jakýkoliv kartáček, ale ať je modrý. "Neměli," říká obvykle. "Tak kupuj třeba černý." "Neměli," říká.

"Sednu si tedy pokaždé na okraj vany a přemýšlím. Růžový kartáček můj nejspíš nebude, ani ten červený. Ten bílý by mohl být můj, ale nepoužívala ho včera manželka?"

Vyčerpán obejdu celý dům. Manželku, dceru, matku, syny, když je najdu, pro jistotu i kočky se vždy zeptám, jaký kartáček používá. Ta jen mňoukne.

Dojdu do koupleny a zjistím, že i po odečtení jejich kartáčků jich v koupelně ještě pět až šest zůstává bez majitele. Někdy brečím. 

Ale nemám sílu projít znovu celý dům. Našmátrám v šuplíku zásoby a vytáhnu úplně nový a nepoužitý kartáček. Zuby si drhnu pečlivě. 

"Tati, nemůžeš mít každý den nový kartáčet," vyhrkne najednou syn.

"Co tu děláš?" leknu se.

"Usnul jsem ve vaně."

"To tě nevzbudilo to řvaní," ptám se ho.

"Na to jsem si už zvykl," řekne drze. "To není zubní pasta, otče," řekne a odejde.

Vykloktám si, ať už je to, co je to, a odejdu do ložnice.

"Lásko, proč piješ?" 

"Cože?" nezmůžu se na odpověď.

"Táhne z tebe alkohol."

"To je zubní voda," usměju se na svou ženu. "Lásko, kolikrát jsem ti říkala, ať si dáváš pozor. Máme v domě několik puběrťáků, nic není, jak si myslíš, že by mělo být. Já kolikrát," svěří se mi tiše žena, "kotrlouju i vodu z vodovodu, jestli je to voda."

"Ale to přece není nutné," řeknu jemně, odložím brýle a raději nechci vědět, po čem páchnu, protože mám silné podezření, že ten šampón nebyl úpně v cajku.

Pak mě žena vezme za ruce a společně a unaveně v posteli poděkujeme, že jsme dnešek přečkali ve zdraví, a poprosíme Boha, aby nad námi zítra taky držel svou ochranou ruku. Vždyť máme dům plný puberťáků!

"Co jste si udělali, to máte," řekne má matka, která se náhle objeví ve dvěřích, "nevíte, který je můj kartáček?"