Vedl jsem takhle jednou dcerku své sestry do školky. Společně jsme malými, dětskými krůčky šli ke školce a neteřinka se smála, když jsem otvíral velkou již dlouho nenatřenou bránu.

"No, pojď, už na tebe čekají hračky," povzbuzoval jsem ji.

"Ne," zakroutila hlavou.

"Pročpak ne?" klekl jsem si k ní, abych jí pohlédl do modrých oček.

"To není moje školka," uculila se a hrozně se tím bavila.

 

Našli jsme jinou školku. Než jsem otevřel dveře do  budovy, podíval jsem se na neteřinku. Usmála se a kývla hlavou k souhlasu. Když jsem ale zmáčkl kliku, uslyšel jsem za sebou dětský smích.

"Čemupak se řehotáš?" otočil jsem se v cuku letu.

"To taky není moje školka," smála se ta malá raubířka až se za břicho popadala.

"Tak tě hodím do popelnice," rozhodl jsem rázně a koukal okolo, kde je nejblížší popelnice.

To drobné stvoření se zhrozilo a stálo jako solný sloup.

"Nebo," řekl jsem pomalinku, "nebo mi můžeš říct, do které školky chodíš."

 

Neteř mlčela. Unaven nezdarem jsem dosedl na lavičku.

"Strejdo, dám ti hádanku," culila se ta rozkošná princeznička. "Hádej, co to mám na zádech."

"Batůžek," řekl jsem, aniž bych se podíval, "růžový batůžek."

"To není batůžek. To je aktovka, strejdo."