Knihu pohádek kluci měli, ale na písmenka neviděli. Nikoliv proto, že by snad neměli žádné oči, ale proto, že v celém domě byla černočerná tma.

"Kéž bychom měli svíčky," zoufali si malý hošíci.

"Dědo," poprosil ten nejmenší z nich," zajdi nám pro svíčky. My je máme schované ve sklepě. Povím ti, jak je najdeš. Musíš jít dolů po schodech," řekl vnouček a zvědavě koukl na dědu, jestli ho poslouchá, a když viděl, že ho dědeček velmi pozorně poslouchá, důležitě pokračoval: "A pak ještě po jedněch schodech a dojdeš do sklepa. Ve sklepě obejdeš hormadu uhlí."

"Né," křikl najednou druhý nejmladší vnouček, "ta hromada tam už není."

"Jakto?" otočil nejmladší vnouček své velké oči na svého staršího brášku.

"Není tam. Tatínek už všechno uhlí vyhodil."

"Vyhodil?!" koulel svýma velkýma očima nejmladší vnouček, "ale vždyť nebylo rozbité!"

"Do kamen přece," řekl druhý nejmladší vnouček a zaťukal si na čelo.

"Aha," řekl nejmladší vnouček a otočil svůj pohled zpět na odvážného dědu, aby mu vysvětlil svůj složitý plán: "Ve sklepě je moc dveří. Musíš najít modré."

Tu ho znovu přerušil starší bráška: "A jak asi pozná modré dveře, když je všude tma? Aha?"

"No," řekl nejmladší vnouček a zkroušeně si poposedl. "Víš jak je poznáš," nadšeně se nadechl, "jsou to ty dveře vedle těch zelených dvěří" a šťastně se usmíval, jak situaci zvládl. "Za těmi dveřmi," pokračoval dál, když viděl že i bratříčkovi toto vysvětlení stačí, "už najdeš svíčky, a pak nám přečteš pohádku."

Děda se odporoučel do útrob temného domu a nejmladší vnouček řekl dojatě: "To mám ale dědu, co? Taky bys chtěl takovýho, že?" a otočil se na svého brášku.

"Ty jsi ale trdlo," řekl mu starší bráška, "když je to tvůj dědeček, tak už to nemůže být můj dědeček. To dá přece rozum," řekl, posadil se a v rukách pevně držel knihu pohádek.